Ondřej Vojáček: jak ušetřit státnímu rozpočtu 10 miliard?
Ondřej Vojáček je novým odborným pracovníkem na ústavu ekonomie, který má zkušenosti z VŠE, kde působil jako vedoucí katedry, dále ČVUT a univerzity J. E. Purkyně. Čemu se věnuje a jaká bude jeho role na MVŠO, se dočtete v krátkém rozhovoru.
Máte zkušenosti ze tří českých univerzit, proč jste se rozhodl Čechy vyměnit za Moravu?
Nevyměnil jsem Čechy za Moravu, přidal jsem Moravu. MVŠO je první soukromá škola, na které působím. Zaujala mě. Dynamicky se rozvíjí, je zaměřená na studenty. Vedení školy na mě udělalo velmi dobrý dojem, stejně tak rychle se rozvíjející studijní obory, krásné prostory vysoké školy a snaha zaměřit se na oblasti, které mají smysl pro rozvoj regionu. Je to něco, co na veřejných vysokých školách dnes velmi těžko hledám.
V rámci výzkumu se věnujete optimalizaci implementace evropské legislativy v oblasti životního prostředí. To zní snad až moc komplikovaně, můžete vysvětlit, v čem spočívá vaše práce?
Rád. Jsme součástí Evropské Unie a na této úrovni jsou dojednávány některé legislativní předpisy, které členské státy musí zaintegrovat do svého právního řádu. To lze různě a je potřeba to udělat chytře. Využít přechodných období, dává-li to smysl, vytvořit chytré implementační postupy a metodiky tak, aby nám „evropská legislativa“ pomáhala a nikoli škodila. Právě tomu jsem se na úrovni energetiky řadu let věnoval a mám za sebou v této oblasti několik úspěchů, kterých si ve svém kariérním životě vážím.
Jak si v této oblasti vede Česká republika? Daří se dodržovat evropskou legislativu?
To je různé. Šlo by to určitě lépe i hůře. Budu spíše kritický. Česká republika je, bohužel, spíše stále hloupější země. Implementace legislativy je jen jeden ze střípků této rostoucí hlouposti. Konkrétně jsme aktuálně žalovaní kvůli implementaci Směrnice o energetické účinnosti budov a máme infringement (poslední stupeň před žalobou) kvůli směrnici o energetické účinnosti. Zejména u druhého jmenovaného dokáži pochopit, že jde o složitou agendu, kterou úředníci ne vždy stihnou optimálně řešit. Co ale osobně opravdu nechápu je, proč si nenechají úředníci poradit.
V posledních letech se v České republice často skloňuje otázka nedostatku vody. Jak se stavíte k celé problematice vy? Kam by měly směřovat aktivity vlády?
Moje odpověď, bohužel, nebude veselá. Problémy s nedostatkem vody se dají velmi snadno a rychle řešit. Naneštěstí se v České republice na vládní úrovni děje vše naprosto naopak, než by mělo, abychom problém řešili. Připomenu např. řepková pole, kukuřičná pole, nekonečné lány „biologické pouště“, ničící půdu, která je základem akumulace vody v krajině. Každý rok je to přitom podle statistik horší. Zemědělská politika je naprosto tragická. Věda ví, co je potřeba dělat. Ví to biologové, hydrologové i ekonomové. Nejsou ale vyslyšeni.
Stát by měl začít prosazovat takové kroky jako je například odstranění dotací pro zemědělce, kteří se o půdu nestarají, a dostávají náhrady, když přijdou o úrodu v důsledku sucha (tedy odstranění tzv. perverzních dotací). Do půdy by se měla vrátit rovněž organická složka – díky ní můžeme během pouhých dvou let zdvojnásobit akumulaci vody v krajině. Opět – věda má jasno, ale politici nekonají.
Naposledy jako ekonom zmíním implementaci ekonomických nástrojů: voda je ekonomický statek. Existují modely, jak zdanit vodu pro domácnosti a podniky v pásmech (tedy např. do 100 l spotřeby na osobu a den by byla voda levnější než při spotřebě od 100 l/den atd.). Instalace kontinuálních měřáků je maličkost a takové zdanění může pružně reagovat např. na nedostatek vody v létě pomocí ekonomické stimulace k šetření s vodou namísto různých zákazů nebo příkazů.
Na MVŠO vedete výcvik ve vyjednávání. To je na hony vzdálené problematice environmentu. Jak tato kombinace specializací vznikla?
Vyjednáváním se systematicky zabývám od roku 2010, kdy jsem absolvoval první kurzy a školení, abych se v něm sám zdokonalil. Už na vysoké škole si mě kamarádi brali s sebou, když šli např. kupovat auto. Tenkrát to pro mě byla spíš taková legrace. Jako akademik a konzultant v oblastech, o kterých jsem psal výše, musím vyjednávat: o podmínkách a ceně zakázek, s projektovými partnery, jako vedoucí katedry s vedením fakulty, se svými kolegy, doma s partnerkou atd.
Každý z nás vyjednává dnes a denně a zvládnutí této dovednosti často rozhoduje o tom, jestli děláte, co chcete a žijete, jak chcete nebo jestli jste tzv. ve vleku a nedokážete se sami za sebe postavit a vyjednat si, co potřebujete. Tak jsem se k vyjednávání dostal já. Jak jsem se hlouběji nořil do této nádherné disciplíny, zjišťoval jsem, že se je co učit a také jsem si uvědomoval, jak ostatní začínají být pozadu. Je pro mě těžké poslouchat, jak si mí přátelé nedokáží vyjednat elementární věci v práci, jak nedokáží zvládat konfliktní situace.
Vzhledem k tomu, že mě vždy bavila i psychologie a sociologie, všechno mi to začalo do sebe zapadat a rozhodl jsem se této oblasti věnovat i profesně. Na ekonomické a businessové škole jako je MVŠO je dovednost vyjednávat pro absolventy naprosto klíčová. Na prestižních univerzitách v zahraničí jsou kurzy vyjednávání povinnou součástí studijních programů. Business univerzity mají dokonce speciální kurzy na platová vyjednávání, protože školy jsou hodnoceny podle platového ohodnocení svých absolventů. V loňském roce jsem kromě přípravy výukového kurzu začal nabízet své služby firmám. Mám v této oblasti velké plány.
Podílel jste se na řadě vyjednávání, která se přímo dotýkala státního rozpočtu a celé ekonomiky ČR. Na co jste doposud ve své kariéře vyjednavače nejvíce pyšný?
Nejvíce si užívám malé každodenní úspěchy, které můj život dělají příjemnější. Vy se ale ptáte na ta velká a viditelná vyjednávání. V loňském roce skončilo vyjednávání o metodice udělování výjimek z emisních limitů pro elektrárny a teplárny. Bylo to důležité, protože evropský pohled je málo zaostřený na konkrétní podmínky energetiky ČR a její specifické palivové základny. Díky práci týmu, který jsem vedl, má Česká republika jako jediná země EU metodiku, která je objektivní a nezatížená demagogickým konceptem externích nákladů.
Vyjednat takovou výjimku na národní úrovni znamenalo spoustu jednání na úrovni ministerstva a také sektoru elektroenergetiky. Ve vyjednáváních tohoto typu (kdy jde o citlivou věc, zde o emise z elektráren) je vždy zapojena spousta subjektů se svými specifickými zájmy a je tak nutné neustále hledat cesty, jak těmto subjektům správně naslouchat a jak odhalit jejich skutečné zájmy a s těmi pak opatrně pracovat.
Za úspěch také považuji naši přibližně roční práci na přípravu vyjednávací strategie pro české zastoupení v Bruselu. Vypracovali jsme nejprve rozsáhlou analýzu, připravili jsme na základě ní argumenty pro jednání zástupců ministerstva průmyslu a obchodu na úrovni evropské komise. Podařilo se to a ČR nemusela vrátit 10 mld. Kč zpět.