Příliš odpadu? Líbil by se mi poplatek za vyvezení popelnice, říká rektorka
(Článek původně vyšel na iDNES.cz.)
Zavádění regulací kvůli ochraně přírody se podniky bát nemusejí, a navíc je to velká příležitost k inovacím, říká v rozhovoru pro MF DNES ekonomka a rektorka Moravské vysoké školy Olomouc Jarmila Zimmermannová.
Ekonomka Jarmila Zimmermannová sleduje kromě jiného i otázky motivace, která vede lidi k úsporám, ale věnuje se i vztahu průmyslu a ekologie, smyslu emisních povolenek nebo významu oběhového hospodářství, které se snaží o uzavřený tok materiálů.
„V dlouhodobém horizontu vedou ke zvýšení hrubého domácího produktu,“ říká o regulacích s ohledem na ochranu přírody.
Brzy začne platit zákaz jednorázových plastů. Jak ho hodnotíte?
Šlo o zbytečný odpad. V současnosti už se dá řada věcí dělat tak, že se víckrát použijí a nezatěžují tolik životní prostředí.
I podle ministerstva životního prostředí je k výrobkům, jako jsou kelímky nebo krabičky na jídlo, dost alternativ. Jde o příklad, kdy regulace podnítí nové podnikání?
Určitě je to příležitost pro startupy. Jelikož pracuji na vysoké škole, vidím, že mladí lidé se o tato témata hodně zajímají, udržitelnost je jim blízká. Teď mimo jiné frčí kavárny, kam můžete přijít s vlastním hrnečkem, případně další podniky s minimální produkcí odpadu, a studenti na to hodně slyší. Při různých školních projektech hledají, jak množství odpadu snížit nebo vymyslet například cirkulární provoz, aby se dal dále někomu nabídnout.
Na téma cirkulárního, tedy oběhového hospodářství, jste vedla bakalářskou práci. O čem je?
Rodina studenta má pálenici a on popsal možnosti využití nespáleného odpadu z ovoce, hlavně pecek. Třeba jako paliva či v podobě designových prvků v nábytkářství. Řešení pak řadil podle finanční náročnosti.
Pokud by se podobně měly chovat podniky, nebude to pro ně ztrátové?
Jde o velkou příležitost k inovacím. V zemích, které jsou v tom dál, jako je Německo nebo Nizozemsko, mají hodně startupů a ekologičtějších řešení. Průmysl a výrobu to celkově posunuje dál. Může se zdát, že důsledkem bude růst nákladů a útlum ekonomiky, ale to, že se investuje do vědy a výzkumu a hledání nových řešení, vede v dlouhodobém horizontu ke zvýšení hrubého domácího produktu. Hlavně zlevňují vstupy a nabízí se také využití odpadu na výrobu něčeho jiného.
Z Centra ekonomických a tržních analýz minulý měsíc zazněl názor, že místo nakupování emisních povolenek by mohly podniky v ekvivalentním množství sázet stromy. Mělo by jít o účelnější řešení. Co si o tom myslíte?
Než strom vyroste, tak to trvá. Emisní povolenky jsou rychlejší řešení a peníze z jejich prodeje jdou do rozpočtů jednotlivých zapojených členských států. Tím, že teď hodně narostla cena povolenek, náš státní rozpočet získal z jejich prodeje na burze peníze. Tuna CO2 se v poslední době obchoduje kolem 90 eur. Většinu těchto peněz pak ministerstvo a Státní fond životního prostředí rozdělují na projekty z oblasti ochrany životního prostředí. Teoreticky tak lze říct, že ten systém financuje i zmíněné sázení stromů.
Jak se povolenky uchytily?
Zavádět se začaly v období let 2005 až 2007 a v pilotní fázi nikdo nevěděl, na jaké ceně se ustálí. Tehdy byly ještě přidělované zdarma, dnes si je musejí firmy kupovat v aukci a zdarma je jen část. Problém byl, že se jich přidělovalo příliš a cena tak byla skoro nulová. Všichni snížili emise a chtěli prodávat, ale nebyli kupci. Trh tak nefungoval.
Co se pak změnilo?
Mezi lety 2008 až 2012 to bylo trochu lepší, neboť už nebylo uvolněno tolik povolenek a cena se tak pohybovala kolem pěti eur za tunu. Což ale bylo pořád málo a podniky to k ničemu nemotivovalo. Kvůli tomu nastala změna v systému přidělování a od roku 2013 bylo nutné povolenky nakupovat v aukci. To vedlo k vyšší ceně, která jde v posledním období kontinuálně nahoru. Podniky to hodně ovlivňuje, kalkulují s tím a snaží se o úsporná řešení.
Je to dobře?
Nejsem odpůrce systému obchodování s povolenkami, ale díky svému působení ve vědecké oblasti jsem četla hodně studií, které hodnotí různé ekonomické nástroje v této oblasti, a obecně se autoři spíše přiklánějí k ekologickým daním než k obchodovatelným povolenkám.
V čem je danění výhodnější?
Podle mého názoru jsou ekologické daně přehlednější. Cena emisní povolenky se vyvíjí v čase a je nepredikovatelná, může vzrůst i padnout, takže se s ní hůř kalkuluje. U daně je stanovená neměnná sazba.Má Česko nějakou formu ekologické daně?
Máme zdaněné uhlí, paliva a spotřební daň z elektřiny, ale ta není moc vysoká. Potom jsou tu poplatky za znečišťování ovzduší, které platí firmy z oxidu siřičitého, pevných částic, oxidů dusíku a dalších znečišťujících látek. Jejich výše už ale dnes není motivační.
Měla by se legislativa v tomhle směru víc rozvíjet?
Důležité je, jaký by to mělo efekt. Ať už jde o daně, poplatky, či povolenky, měly by nějak motivovat firmy k ekologickému chování, nicméně není dobré, když je to příliš administrativně zatěžuje. Některé poplatky se i rušily, protože výnosy byly nižší než náklady na provoz systému.
Jaký vliv mohou mít individuální úsporná řešení?
Souvisí to s rozpočtem domácností. Pokud náklady na vytápění, elektřinu nebo teplou vodu prudce vzrostou, každá domácnost se bude snažit nějak ušetřit. Třeba napustí vanu a vykoupe se celá rodina, prostě budou hledat úspornější alternativy. Lidé si ani často neuvědomují, kde by to jednoduše šlo. Typický příklad je stará a nová lednička. Nicméně mimo přístup jednotlivců či nařízení státu je zajímavé i to, s čím teď přicházejí banky. Mají environmentální požadavky na poskytování úvěru, kdy chtějí víc dbát na ekologické chování firem a posuzovat tímto pohledem projekty.
Je to sílící trend?
Hodně bank má oddělení, která se zabývají udržitelností a sledují různá environmentální kritéria. Většina bank v České republice má navíc majitele v zahraničí, kde jsou takto orientovaní ještě víc. Řada firem se nyní kvůli tomu obává, že nedostanou úvěr.
Zásadní roli má v oběhovém hospodářství recyklace. Neměl by poplatek za odpad být motivační?
Líbil by se mi poplatek za jedno vyvezení popelnice. Ve většině obcí je měsíční či roční platba, jež je úplně stejná, ať člověk třídí, nebo ne. Kdyby se to dalo s využitím digitálních technologií monitorovat, vedlo by to ke snaze množství odpadu snížit.
Čemu jste se věnovala na ministerstvu životního prostředí?
Přebírali jsme evropskou legislativu, která měla platit v České republice, a spolupracovali s ministerstvem financí na zákonu o zdanění pevných paliv, zemního plynu a elektřiny. Týkalo se to tedy ekologických daní. Nastavovaly se sazby, výjimky, úlevy. Jednali jsme i s ministerstvem průmyslu a obchodu, aby byly všechny zainteresované skupiny spokojené.
Byli z vás tedy „ti zlí“?
Nikomu se nelíbí nové daně. Hlavně podniky si stěžovaly, že se jim strašně zvýší náklady, nebudou konkurenceschopní a podobně. Ale ve finále to asi nejvíc dopadlo na domácnosti – když se třeba podíváme na daň z uhlí, jeho cena se potom hodně zvýšila.
Z jakých hodnot vlastně vycházíte, je to ochrana životního prostředí, nebo snaha ulevit domácnostem?
Obojí. Čím méně spotřebujeme, tím více chráníme životní prostředí. V současnosti máme nadspotřebu, kupujeme i věci, jež nepotřebujeme, hodně je to vidět například na oblečení. Cirkulární ekonomika vede k tomu, aby se tolik neplýtvalo, nevyráběly se zbytečné věci. Cirkularita může být mezi firmami, kdy odpad z jednoho podniku využije jiný, a stejné to může být i u spotřebitelů.
Jednou za čas se objeví myšlenka, že by se mělo platit za sběr hub v lese. Byla byste pro?
Jako Češi jsme ve sbírání hub extrémní, v mnoha jiných evropských zemích to tak není. Nějaký poplatek mi ale přijde přitažený za vlasy. Něco jiného je dejme tomu skácet strom, protože majitel lesa dává do péče o něj peníze. Ale houby a jiné lesní plody nikdo nevysazuje, jsou to přirozené součásti ekosystému. Stejně absurdní by bylo chtít platbu za vodu ze studánky.