Spoření není cestou z krize, uvádí Richard Šmilňák z Ústavu ekonomie
Kolektivní škudlení může negativně zasáhnout celou ekonomiku. Jaké problémy sebou nese spořivost a proč by i v době ekonomické recese neměli lidé dvakrát otáčet korunu, popsal Richard Šmilňák z Ústavu ekonomie.
Spořit ve špatných časech? To napadne mnohé z nás. Je tu nejistá budoucnost pod tíhou recese. Pracovních příležitostí nepřibývá. Není vyloučeno, že se budou znovu omezovat provozy. Spořivost se objevuje v lidových pořekadlech a obecně je snad považována za dobrou vlastnost. Slýcháme nápady typu: „Naspořím si v tomto roce, dodá mi to klidu do budoucna.“ „Vytvořím si finanční polštář, radil mi to makléř.“ Spoření znamená odložení současné spotřeby, jakési přenesení utrácení v čase. Navíc přináší zlepšení vyhlídek: nebude se příští rok dařit? Nevadí, mám naspořeno.
Proč by domácnosti neměly v krizi šetřit?
Co se může jevit jako dobrý nápad v tíživé době pro jednu domácnost, může mít nežádoucí dopady na domácnosti celkově. Co se stane, když se pohybujete ve společnosti, kterou tvoří 1000 domácností a 200 z nich se rozhodne pod tíhou situace spořit a zlepšit své vyhlídky do budoucna? Přestanou utrácet. Nepůjdou si koupit nové plavky, nezajdou do kina, na kávu, umýt si auto, ani na pizzu. Peníze se přestanou „otáčet“ a takové chování povede k poklesu tržeb firem, které dané zboží a služby nabízejí. Firmy začnou šeřit, snižovat investice do inovací, odměn, případně začnou propouštět a když oněch 200 šetří, celých 1000 může ve výsledku souhrnně zchudnout. Spoření, přitažlivé a žádoucí pro jednotlivce, pak znamená v kolektivní podobě pro společnost pravý opak.
Domácnost je tvořena rodinou a ta představuje základní stavební buňku státu. Pojem ekonomie vychází z řeckého výrazu oikonomia, tedy vedení domácnosti. Stát sestávající z domácností a opírající se o znalost ekonomie si je uvedených skutečností dobře vědom a zaručil se tedy v nelehkých časech recese nešetřit – aby jednal proticyklicky a tlačil tedy proti neblahému ekonomickému vývoji a sestupné části hospodářského cyklu. Nemaje našetřeno z minula, obratně si půjčil. Proč také ne, je dobře hodnoceným dlužníkem a půjčuje-li si na stejném trhu jako firmy a domácnosti, což také dělá, věřitelé mu dají přednost.
Stát svoji úlohu neplní.
Při pohledu na hospodaření státního rozpočtu ČR tento příběh přestává být přímočarý. Stát si při původně plánovaných příjmech 1 578 mld. Kč na svoji dodatečnou spotřebu slíbil půjčit 500 mld. Kč a tuto částku utratit nad rámec svých příjmů (které budou kvůli recesi reálně nižší) a jít tedy do mínusu. Se splátkami dluhu vytvořeného v minulých letech je třeba si letos půjčit 730,6 mld. Kč., ze kterých již mělo Ministerstvo financí za osm měsíců roku 481 mld. k dispozici. Potíž je však s jejich utrácením.
Dle podrobnějších dat vydávaných ministerstvem je zřejmé, že na výdaje přímo spojené s nákazou COVID-19 odešlo ze státního rozpočtu do konce srpna 136,2 mld. Kč. Odečteme-li položky, u kterých jde pouze o posun v čase (například odklad platby různých daní), nebo jednorázové nákupy ochranných prostředků, dále položky, kde stát přesouvá peníze mezi jednotlivými kapitolami výdajů, či vratné peníze, které jsou určeny na záruky pojistného, dostaneme se na 70,7 mld. Kč. Tuto částku stát v prvních osmi měsících vynaložil přímo na zvýšení či udržení platů, a tedy schopnosti utrácení domácností (ať už přímým navýšením platů, předcházením propouštění sponzorováním pracovních míst, pomocí v nezaměstnanosti, či odpuštěním daně). Z peněz, které měl v té době k dispozici, je to 14,7 %. Z celkové potřeby se letos zadlužit je to pak 9,6%, přičemž do konce roku zůstávají čtyři měsíce. Vypadá to tedy spíše, že stát v recesi spoří, a to navíc peníze, které si mohly půjčit domácnosti a jimi provozované firmy.